Doveda Sloupnice zvítězil se svým kabaretem Český děják na národní přehlídce venkovských divadelních souborů, která se v říjnu uskutečnila ve Vysokém nad Jizerou. Kromě několika cen (hlavní cena za inscenaci, cena pro režiséra Gary Edwardse, celému souboru za herectví a speciální cena Jindřichu Šmégrovi za nejlepší seniorský výkon) si soubor vysloužil také nominaci na festival amatérského divadla Jiráskův Hronov.

Za odbornou porotu, která představení hodnotila, sepsal recenzi na představení Jaroslav Kodeš:

Usedám do hlediště vyzbrojen programem, ze kterého se dozvídám, že budu svědkem autorského kabaretu. Ano, dostane se mi i poučení, cože to ten kabaret, jako divadelní žánr, vlastně je. A také, že představení vzniklo letmým výběrem dějinných událostí a významných osobností, které posloužily jako základ pro skeče, gagy, písničky a drobné vtípky. Trochu didaktické na intelektuála, kterého baví šťourat se v postmoderních traumatech jednadvacátého století. Ale budiž, říkám si, špetku pokleslé zábavy, utírání nosu židlí, šedesát minut vydržíš. Trochu mě sice v názoru zviklá curriculum vitae renezančního světoobčana Gary Edwardse, jakožto režiséra představení, ale vzápětí se ve svém negativním postoji utvrdím myšlenkou: „Co nám tady ti Američané mají co fušovat do českého ochotnického divadla, notabene ještě do toho venkovského.“ Malovaná opona jde vzhůru a na scénu přichází elegantní dáma, aby trochu sonorně škrobeným hlasem oznámila, co uvidíme, a už i nastupuje mládežnická kapela, tedy fragment kapely v počtu dvou dívek. Chápu, venkovský kabaret nemůže disponovat vícečlenným ansámblem, jak by se na řádný kabaretní orchestr slušelo. Diva z úvodu odchází, duo girls dává první takty představení. Hm, slečna za bicími je nejen hezká, jak mi šeptá nejmenovaný kolega, ale hraje s chutí a dobře. A druhá stejně tak. Dorazili pěvci. Včas, a včas i nastoupili. Chválím, sice ta frontální aranž není nic nového, zato zpěv je přiměřeně amatérsky spontánní. Tak dobře, nezačíná to špatně, ale ještě jste mě, holenkové, nedostali. Ukažte mi ten fór, který mě zvedne ze sedačky a udrží mě tam alespoň půl minuty. Co?! Neboť, přátelé, má suchopárná nátura se v hledišti jen tak snadno nahlas nerozesměje. A pak ten gag přišel. Ne, vlastně ještě ne, to až napodruhé. Hned jsem pochopil, že učitelka chce, abychom v hledišti povstali jako žáci na začátku vyučovací hodiny. Nemám rád, když se mnou v hledišti někdo manipuluje, ale replika: „Já mám dost času,“ tak ta mě už dostala a já vstal. Stejně tak i učitelčina přehnaná dikce, kterou udržela až na malé výjimky po celé představení.  A pak to už šlo ráz naráz. Pravěk, ve kterém se lámou Svatoplukovy pruty, osidlování našeho území Slovany s písní na rtech: „My jsme dobří, milí, hodní …“, a nebráníme se Hunům, Němcům, Rusům. Libuše podvodně věštící z karet, věrozvěsti jako rapeři, přinášející něco nového, a tak dále, atd. Asi na dvacet komických skečů, hudebních čísel či satirických scének. A já se bavil. Skvostně. Občas i ten hlasitý smích mi unikl. Proč tomu tak bylo? Protože jsem byl svědkem velmi chytrého kreativního představení. Jeho humor je inteligentní, laskavý a nepodbízivý. Inscenátoři nejdou prvoplánově po politické satiře, ale přesto je v představení jejich politický názor znát. Využívají důsledně divadelní zkratky, náznaku, překvapivé pointy a snad nakonec i ten orchestr na jevišti byl. Nebo ne? Nabyl jsem dojmu, že každý v souboru na něco hraje. Dlouho mi v paměti utkví nástup Habsburků na český trůn traktovaný jako kvintet invalidních hlodavců hrajících country, nejraději na basu. Nebo scénka o rozdělení republiky v roce 1993 udělaná jako souboj mezi boxerem Mečiarem a šlohperem Klausem. Výborný Václav a bratr Boleslav, Karel čtvrtý a jeho předvolební projev o tom, co vybuduje, včetně báječného kouzelnického čísla s koulí. Však otec vlasti asi musel být kouzelník, když v rozprodané zemi tolik dokázal. A nakonec krásně pojednaná píseň na motivy Modlitby pro Martu. Paní učitelko, krásně, stručně a s humorem jste nás provedla po některých notoricky známých dějinných okamžicích od mýtů až po Nagano. Jen mi napadá, bude se smát i divák, který ty historické souvislosti nezná?

Plození, rození a vychovávání dětí pokračuje dál, přesto jsme zvládli připravit nové představení! ČESKÝ DĚJÁK je autorský kabaret inspirovaný českou historií. V rychlém tempu představení si ani nevšimnete, pokud by vás nudilo, a kdyby přece, za hodinu je po všem! Kněžna Libuše, Karel IV., svatý Václav, Cyril a Metoděj, Jan Hus a plejáda dalších hvězd naší historie jak je neznáte! DOVEDA se ponořil do nejtemnějších hlubin svých tvůrčích zásob a vydoloval sérii gagů, písní, choreografií zavánějících skutečným autorským divadlem. To vše notně podpořeno invencí, zkušenostmi i materiálním zázemím renesančního Garyho Edwardse.

Na víkendové přehlídce vesnických souborů v Brněnci posbíral Český děják několik cen - Garymu Edwardsovi za režii, Janě Sychrové za hudbu a celému souboru za kreativní herectví. K tomu cena publika za nejlepší představení a navrch nominace na národní přehlídku ve Vysokém nad Jizerou! Děkujeme porotě, pořadatelům a skvělému obecenstvu za podporu a závěrečné standing ovations! 

V nedávné době věnovali členové souboru hodně energie na různé osobní libůstky - za posledního dva a půl roku roku máme na kontě jednu plastiku kolenních vazů, jednu kompletní bytovou rekonstrukci, dvě kolaudace rodinných domů a pět porodů (teda vlastně jen čtyři, ale urodilo se při nich pět dětí). Až tedy ze sebe setřeseme sádru a maltu, až mámy odtrhnou děti od svých prsů a tátové se opět osmělí trávit víc času mimo domov, pustíme se do dalšího představení. Prozatím paběrkujeme, tu a tam o sobě dáme vědět na divadelním plese či jiných příležitostných akcích. Sbíráme sílu a těšíme se na premiéru. Co nás asi tak čeká?