Napsali o nás

Český děják (Jaroslav Kodeš, Krakonošův divadelní podzim 2018)

Usedám do hlediště vyzbrojen programem, ze kterého se dozvídám, že budu svědkem autorského kabaretu. Ano, dostane se mi i poučení, cože to ten kabaret, jako divadelní žánr, vlastně je. A také, že představení vzniklo letmým výběrem dějinných událostí a významných osobností, které posloužily jako základ pro skeče, gagy, písničky a drobné vtípky. Trochu didaktické na intelektuála, kterého baví šťourat se v postmoderních traumatech jednadvacátého století. Ale budiž, říkám si, špetku pokleslé zábavy, utírání nosu židlí, šedesát minut vydržíš. Trochu mě sice v názoru zviklá curriculum vitae renezančního světoobčana Gary Edwardse, jakožto režiséra představení, ale vzápětí se ve svém negativním postoji utvrdím myšlenkou: „Co nám tady ti Američané mají co fušovat do českého ochotnického divadla, notabene ještě do toho venkovského.“ Malovaná opona jde vzhůru a na scénu přichází elegantní dáma, aby trochu sonorně škrobeným hlasem oznámila, co uvidíme, a už i nastupuje mládežnická kapela, tedy fragment kapely v počtu dvou dívek. Chápu, venkovský kabaret nemůže disponovat vícečlenným ansámblem, jak by se na řádný kabaretní orchestr slušelo. Diva z úvodu odchází, duo girls dává první takty představení. Hm, slečna za bicími je nejen hezká, jak mi šeptá nejmenovaný kolega, ale hraje s chutí a dobře. A druhá stejně tak. Dorazili pěvci. Včas, a včas i nastoupili. Chválím, sice ta frontální aranž není nic nového, zato zpěv je přiměřeně amatérsky spontánní. Tak dobře, nezačíná to špatně, ale ještě jste mě, holenkové, nedostali. Ukažte mi ten fór, který mě zvedne ze sedačky a udrží mě tam alespoň půl minuty. Co?! Neboť, přátelé, má suchopárná nátura se v hledišti jen tak snadno nahlas nerozesměje. A pak ten gag přišel. Ne, vlastně ještě ne, to až napodruhé. Hned jsem pochopil, že učitelka chce, abychom v hledišti povstali jako žáci na začátku vyučovací hodiny. Nemám rád, když se mnou v hledišti někdo manipuluje, ale replika: „Já mám dost času,“ tak ta mě už dostala a já vstal. Stejně tak i učitelčina přehnaná dikce, kterou udržela až na malé výjimky po celé představení.  A pak to už šlo ráz naráz. Pravěk, ve kterém se lámou Svatoplukovy pruty, osidlování našeho území Slovany s písní na rtech: „My jsme dobří, milí, hodní …“, a nebráníme se Hunům, Němcům, Rusům. Libuše podvodně věštící z karet, věrozvěsti jako rapeři, přinášející něco nového, a tak dále, atd. Asi na dvacet komických skečů, hudebních čísel či satirických scének. A já se bavil. Skvostně. Občas i ten hlasitý smích mi unikl. Proč tomu tak bylo? Protože jsem byl svědkem velmi chytrého kreativního představení. Jeho humor je inteligentní, laskavý a nepodbízivý. Inscenátoři nejdou prvoplánově po politické satiře, ale přesto je v představení jejich politický názor znát. Využívají důsledně divadelní zkratky, náznaku, překvapivé pointy a snad nakonec i ten orchestr na jevišti byl. Nebo ne? Nabyl jsem dojmu, že každý v souboru na něco hraje. Dlouho mi v paměti utkví nástup Habsburků na český trůn traktovaný jako kvintet invalidních hlodavců hrajících country, nejraději na basu. Nebo scénka o rozdělení republiky v roce 1993 udělaná jako souboj mezi boxerem Mečiarem a šlohperem Klausem. Výborný Václav a bratr Boleslav, Karel čtvrtý a jeho předvolební projev o tom, co vybuduje, včetně báječného kouzelnického čísla s koulí. Však otec vlasti asi musel být kouzelník, když v rozprodané zemi tolik dokázal. A nakonec krásně pojednaná píseň na motivy Modlitby pro Martu. Paní učitelko, krásně, stručně a s humorem jste nás provedla po některých notoricky známých dějinných okamžicích od mýtů až po Nagano. Jen mi napadá, bude se smát i divák, který ty historické souvislosti nezná?

Filuta Pepíno (Milan Schejbal, Krakonošův divadelní podzim 2015)

Peklo, s.r.o. aneb někdo si myslí, že čert se má (Máša Caltová, Krakonošův divadelní podzim 2014)

Soubor Doveda ze Sloupnice uvádí svoji inscenaci Peklo s.r.o. jako text uznávaného autora Miloše Kratochvíla. Ten se specializuje především na literaturu a hry pro děti. Synonymem pro jeho tvorbu je fantazie, hravost a absurdní humor. Taneček přes dvě pekla vznikl pro televizi v roce 1982 a text uvedly i amatérské soubory. Přesto, že je Kratochvíl autor ověnčený mnoha cenami (jedna i zahraniční), soubor Doveda (jako kolektivní spoluautor) nepřistupoval k tomuto textu s posvátnou úctou. Přesněji řečeno, nenechal v pohádce, kterou přejmenoval na Peklo s.r.o., kámen na kameni. Ve všech směrech ale proměnil text k jeho prospěchu.

Hlavní hrdina Jan se nedostává do Pekla proto, že dívky odmítá, ale proto, že jim nemilosrdně láme srdce. Také vývoj jeho vztahu k čertici Evchooze je logičtější. Posílen je slovní i situační humor. Taneční a hudební čísla logicky vyplývají z děje. Je ale nutné konstatovat, že i v této textové verzi plastičtěji vychází prostředí Pekla II. kategorie, protože postavy čertů jsou typově propracovanější než postavy čertic. Humor Pekla I. kategorie je postaven spíše na inplantaci moderní techniky do dějové linie.

Scénář Pekla s.r.o. umělecky umocňuje jevištní ztvárnění v režii Markéty Světlíkové. Vytvořila dynamickou inscenaci, ve které se organicky prolínají zpěvní a taneční party se scénami dramatickými. Vše ztvárněno herci s temperamentem, chutí a hravostí.

Představitelé čertů plně využívají plastické kresby k plnokrevným hereckým výkonům; představitelky čertic zživotňují lineárnější kresbu s temperamentem a espritem. Ústřední dvojici tvoří charismatický pár manželů Bednářových, kteří ztvárňují i na scéně milenecký pár Evchoozy a Jendy. Vývoj jejich vztahu je logičtější v první polovině. V té druhé by bylo asi ku prospěchu věci, kdyby se Jan spíše než o sebe bál o Evchoozu, nebyl vláčen dějem, ale - probuzen – stal se jeho spolutvůrcem. Ale to už je i otázka dotvoření textu. Soubor Doveda na to má. Ve všech směrech prokázal, že je tvůrčím kolektivem.

Světáci (Alena Exnarová, Miletínské divadelní jaro 2012)

Setkání s inscenací Světáků Vratislava Blažka a Zeňka Podskalského není v poslední době výjimečné. Divadelní soubor Doveda Sloupnice s režisérem Martinem Škeříkem (někteří si ho pamatujeme z Divadla DNO) si však předlohu výrazně upravil. Od vnitřního příběhu o pošetilém snu lidí a snaze ho naplnit se posouvá, už úvodním slovem režiséra, ke snaze převést známý film na divadlo a režisér tuto snahu průběžně komentuje. Úvodní slovo je zábavné a sympatické a připravuje na to, co bude následovat, ale řada dalších „proslovů“ sled situací brzdí a zbytečně tempo představení rozvolňuje. A zvolená koncepce posouvá celek k větší epičnosti, kdy není sdělován vývoj postav, ale píše jednotlivé situace, často vybudované na slovním fóru a komice. Přes to všechno se ale dobře bavíme, protože herci ze Sloupnice jsou schopní a dokážou si se svými postavami v rámci zvolené koncepce poradit. A tradičně dobře (při klávesovém doprovodu) zpívají.

Alelujá, dobří lidé (Alena Exnarová, Miletínské divadelní jaro 2009)

Divadelní soubor Doveda Sloupnice v čele s režisérkou Markétou Světlíkovou si před sebe klade stále nové a nesnadné úkoly. Po loňské inscenaci E. A. Longena Soudce jako břitva sáhl tentokrát k nastudování italského muzikálu brodwayského typu Alelujá, dobří lidé (autoři Pietro Garinei a Sandro Giovannini), který měl v Itálii premiéru v roce 1970. Je to trochu středověké mysterium (víra v blížící se konec světa), trochu fraška. Příběh založený na kontrastech a neustálém střídání situací – o dvou lumpech, kteří vydělávají na předsudcích lidí, až blížícímu se konci světa na chvíli sami uvěří. Tento muzikál pro velký orchestr zazpívají Dovedové za doprovodu klavíru, houslí a bicích. Vše se odehrává ve funkční variabilní scéně, jejímž základem je dřevo, provazy a na dřevě malované obrazy, v odpovídajících kostýmech. Velkým kladem inscenace je herecké nasazení a spontaneita, velmi kvalitní pěvecké výkony i pohybová složka inscenace. V Miletíně se trochu rozpadl závěr první poloviny před přestávkou, která tak měla několik konců. Ale vzhledem k tomu, že jsme byli svědky premiéry inscenace, lze přepokládat, že dojde ještě k dalšímu posunu v její kvalitě. Už takhle je tato inscenace muzikálu na amatérském jevišti nesporně netuctovým a ocenění hodným dílem, a proto ji odborná porota nominovala na Krakonošův divadelní podzim.

Soudce jako břitva (František Laurin, Krakonošův divadelní podzim 2008)

Je s podivem, jak málo se objevují na českém jevišti texty všestranné a mnohotvárné umělecké osobnosti první republiky E. A. Longena, který zůstává v paměti spíše jako scénárista her a filmů pro Vlastu Buriana. Doveda ze Sloupnice uvedl jeho frašku Soudce jako břitva s vědomím, že realizace potřebuje výrazně expresívní nasazení, drsný humor a smysl pro excentrickou improvizaci. Podstatné se souboru jistě podařilo, přestože má inscenace občas malý tah tu a tam nenaplněným křikem a nevyrovnaností výkonů. Soubor doplnil situace o periferní písně první republiky a obdivuhodně přecházel z roviny činoherní do pěvecké. 
A tam, kde vznikaly určité pauzy či předěly v souhře, cítilo výborně se bavící obecenstvo, že právě tam se měly improvizační schopnosti souboru projevit nejvíc.

Smrtí to nekončí (Alena Exnarová, Miletínské divadelní jaro 2005)

K realizaci inscenace Smrtí to nekončí se Divadelní soubor DOVEDA Sloupnice spojil s hudební skupinou Ponny Expres. Na počátku všeho bylo téma a výběr písniček z oblasti country. Pak vznikl spojovací původní text napsaný Kryštofem Ungrádem a byl přehodnocen výběr písniček. Výsledkem je příjemný „countryový písničkál“ z prostředí divokého západu. V režii Markéty Světlíkové jsme viděli řadu zajímavých postav (pánská část souboru byla výraznější) a situací, někdy výrazně parodických, jindy vážných, a tak jsme si kladli otázku, zda ty vážné situace nemají být výraznější, aby docházelo k žádoucímu kontrastu a parodická linie byla udržena. Především díky Ponny Expresu je výborná hudební složka inscenace (trochu distonace jsme některým herečkám odpustili). A příjemný je celkový projev všech aktérů – jdou za sebe, mají smysl pro humor a hrají s viditelnou chutí, kterou dokázali přenést do hlediště (1. doporučení na Krakonošův divadelní podzim). Soudce jako břitva (František Laurin, Krakonošův divadelní podzim 2008) Je s podivem, jak málo se objevují na českém jevišti texty všestranné a mnohotvárné umělecké osobnosti první republiky E. A. Longena, který zůstává v paměti spíše jako scénárista her a filmů pro Vlastu Buriana. Doveda ze Sloupnice uvedl jeho frašku Soudce jako břitva s vědomím, že realizace potřebuje výrazně expresívní nasazení, drsný humor a smysl pro excentrickou improvizaci. Podstatné se souboru jistě podařilo, přestože má inscenace občas malý tah tu a tam nenaplněným křikem a nevyrovnaností výkonů. Soubor doplnil situace o periferní písně první republiky a obdivuhodně přecházel z roviny činoherní do pěvecké. A tam, kde vznikaly určité pauzy či předěly v souhře, cítilo výborně se bavící obecenstvo, že právě tam se měly improvizační schopnosti souboru projevit nejvíc.
 

Král k sežrání (Jan Císař, Krakonošův divadelní podzim 2004)

Inscenace souboru Doveda ze Sloupnice v režii Markéty Světlíkové se jmenuje Král k sežrání a jejím východiskem je pohádka o zlaté rybce. Jako autor je uváděn Štěpán Jelínek a v programu se píše, že text „vytvořili členové studentského ochotnického spolku, ale my („dovedové“ ze Sloupnice –J.C.) se jej téměř nedržíme“. Není důvod tomu nevěřit. Markéta Světlíková – jak ji už dost dlouho znám – není totiž ani tak režisérka-interpretátorka, ale především iniciátorka divadelní aktivity, v níž text je odrazovým můstkem k tomu, aby se rozvíjela kreativita herců. Tak se prakticky vždycky dostává ke zcela jiným žánrovým a druhovým rovinám, než těm, na nichž spočívají texty, o něž se na počátku opírá. Proto poměřována principy a cíli interpretačního divadla zavdává většinou důvod k poměrně velké nespokojenosti, přesto, že jí o interpretaci vskutku nejde. Také Král k sežrání byl ve Vysokém nazírán jako pohádka pro děti, a proto kritizován za mnohé, čím se na tomto žánru prohřešil. Zatímco smysl představení je změnit žánr pohádky divadelním provedením a pobavit diváky každého věku. Jistě – na rozdíl od Miletína, kde jsem tuto inscenaci viděl na jaře 2004 poprvé - se ve Vysokém důraz přesunul na vyprávění známého pohádkového příběhu, takže sama inscenace si přivolávala tento zorný úhel, v němž některé skoky fabule, motivy i motivace jednání postav se stávají nelogickými, nezdůvodněnými a vyvolávají nejasnosti. 
Ale i tak si myslím, že tato inscenace je cenná snahou vytvořit komediálnost a zábavu z vnitřních zdrojů herecké kreativity, a to není u venkovských souborů příliš obvyklé.